Letiště v Kathmandu je docela nepatrná budova a zvláštní atmosféra klidu, která tady panuje, se ani nepodobá ruchu letištních prostor. Na runwayi sedí letadla a letadélka, žádní giganti. Nepálci jsou zvyklí cestovat letadly tak, jako my autobusem, a do Kathmandu denně přilétají obchodníci z celého světa a samozřejmě spousta turistů na treky a za poznáním. Projdete nutnými celními procedurami, celník se zeptá, kde budete v Kathmandu bydlet a před letištěm už jen počkáte na delegáta z cestovní kanceláře. Usměvavý bratr Govindy nám připadal jako starý známý, ačkoliv jsme ho viděli poprvé. Nasedli jsme do taxíku z roku raz dva a hurá do města.

Cesta podobná silnici se v momentu promění na hrbolatou cestu necestu , ale i mezi poskakováním na sedačce se podaří nasát ten nezapomenutelný dojem z tohoto podivuhodného města. Ve zvířeném prosluněném prachu si uvědomíte, že jste možná ještě nikdy v životě na ulici nepotkali tolik lidí najednou. Po ulicích se tady chodí ne jen za nějakým účelem přemístění se z místa na místo, tady se na ulici žije. Všude jsou lidé. Muži jsou v převaze. Prodávají svoje zboží, popíjejí a pokuřují, dohadují se a smějí. Postávají v otevřených čajovnách, podobajících se jen boudám z plechu někde na smetišti. Ženy jsou více v pohybu. Doprovázejí děti v uniformách do školy. Shánějí jídlo mezi trhovci. Všudypřítomné posvátné krávy, telata bloumající po mostě nad řekou u starého královského paláce, slepice a toulaví psi, co patří všem a nikomu. Auta, motorky a rikši. Hlomoz motorů, nekončící vytrubování klaksonů a směsice výkřiků, hlasů, vůní a pachu spáleného benzínu.

Barvy a energie tohoto okamžiku se dostanou do každého nováčka s takovou silou, že je hned jasné, že pokud zastavíte taxík a vystoupíte, pak začne vaše cesta do nenávratna. Mezi tolika lidmi, zvířaty a věcmi zmizíte tak snadno, že vás už nikdy nikdo nenajde. A je to. Berte to jako tajný plán na zmizení z pláně neviditelnosti. Ze světa. Vynoříte se jen pokud vy sami máte plán B., jak tohle všechno přežít a zažít.

Nedá se nic dělat, jste tady a musíte vstoupit do toho pradávného chaosu a pochopit, že jediné, co opravdu potřebujete je – odvaha a radost. Není se totiž čeho bát. Strach a obavy  musíte úplně pustit z repertoáru svých pocitů a přeladit se na ostražitost a bdělost, protože to je to, co vás ujistí, o vaší existenci. Ta se jako mávnutím kouzelného proutku stala naprosto nicotnou mezi tím vším. Začnete žít uvnitř nějak jinak.  Uvnitř vás se cosi  samo zastaví a naskočí něco jiného. Jiný program, jiné obzory, jiné důležitosti, jiné porozumění a jiné pochopení.

Prokličkovali jsme křižovatkami a ulicemi a pak v uličkách obchodního centra města – v Thamelu – nestačili sledovat reklamy a upoutávky na všechno, co nabízí konzum západního světa a zároveň exotika  Východu. V krámcích se dá koupit, cokoliv si vymyslíte. Restaurace jsou na každém rohu.

Dveře taxíku se otevřely před hotelem – zašlá sláva britské kolonie. Mramorové schodiště a křišťálový lustr. Výtahem z nerezu do posledního patra, kde čekal apartment se střešní terasou - Kathmandu jako na dlani.

Ze střechy hotelu jsme se rozhlíželi na všechny světové strany a vybírali si, co chceme za dva dny, které máme na prohlídku města, vidět.

Na kopci nás lákal  Swayambhunath. Nejstarší budhistický chrám kam se postupně stahovali lidé z celého Nepálu, až přeměnili všechnu půdu v kathmandském  údolí na rýžová pole a ta pak na pozemky pro domy. Údolí je obepnuto horami a chrám se schovává v zeleni stromů. K jeho bráně se musíte dostat po více než tři sta šedesáti strmých schodech. Mosazné zábradlí uprostřed schodiště je vyleštěné tisícero rukama, co se přidržovaly při cestě nahoru i dolů.

Okolo poposedávají a producírují se opice. Pokukují, co máte po kapsách a neloudí, ale jsou připravené kdykoliv si vzít kus jablka, banánu nebo sušenky. Průvodci nedoporučují jejich krmení, protože vám pak nedají pokoj a umí se pěkně vztekat, když už nemáte další kousek. Nejsou to jediní žebráci. S nastavenou dlaní vás osloví děti i mladičká matka s batoletem a výmluvně vám ukazují, co máte udělat – podarovat je čímkoliv. Nejlépe penězi.

Když už vám v horku dochází dech, můžete se zastavit a okouknout výšivky a dřevěné i kovové sošky s budhistickými motivy, a nebo si jen tak osahat korále a šperky. Prodavači na vás číhají na každém odpočívadle.

Nahoře na náměstí před chrámem vás okouzlí pobožnosti okolo modlitebních mlýnků a nehrané uctívání božstev. Zlatoskvoucí sochy s filigránsky vypracovanými detaily jsou obklopeny obětními dary – ovoce, rýže, peníze. Bosonohý věřící se mihne , aby si na čelo namaloval oranžovou tečku, a zmizí v chrámu na mši. Sundáváme si sandály.

Procesí mnichů v šarlatových pláštích, chlapci, mladíci, muži i starci míří k odpolední modlitbě, která je veřejnosti přístupná. A jejich mantry na celou hodinu rozezvučí chrám.

Postáváme a z okna chrámu vidíme nespočet domů ve městě a hromadu odpadků z přilehlé restaurace, kde parta výrostků odhazuje plechovky od coca–coly. A v tuhle chvíli nám cosi docvakne – duch a hmota. Je to tady. Jen se stačí pozorně dívat a mlčet a samo se to ukáže. Nejen venku, ale uvnitř ve vás - prolínání úrovní -  jednota.

Úryvek cestopisu

Canonklub připravuje pro své členy fotoexpedici do Nepálu v roce 2011.

Text Irena Kamín Chloubová, fotografie Martin Kamín