První dvě zdokumentované cesty Dana Přibáně po světě "Trabantem napříš Afrikou" a "Trabantem napříč jižní Amerikou" u nás vzbudily oprávněně významný ohlas. A bylo to nejvíce projevenou odvahou, odhodláním a v neposlední řadě očekáváním, zda symboly socialistické NDR - Trabanty - vůbec dojedou. Poslední Přibáňova cesta: "Trabantem do posledního dechu" se už liší. Je o lidském příběhu, je lépe zpracovaná, a kupodivu stále neokoukaná.
Prostě ty dobrodružené cesty asi táhnou. Odkaz Zikmunda a Hanzelky, jako bychom všichni měli v krvi. Přibáň se tak stává soudobým realizátorem cestovatelských snů mnoha lidí.
Na dnešní novinářskou projekci jsem šel vybavený dobrou cestovatelskou náladou a základní otázkou: "Udrží Přibáň to nasazení a tempo i v Asii?"
O film se s vámi podělím z pohledu fotografa. Veřejnost si možná udělá názor jiný, já jsem se každopádně jako fotograf nenudil.
Týden před uvedením filmu do kin jsem přijal pozvání na novinářskou projekci, protože jsem věděl, že Dan Přibáň tentokrát s sebou vzal zkušeného kameramana a fotografa. A to mě naplnilo očekáváním, zda se o tyto posily posílí také úroveň filmařská a fotografická celého filmu.
Za sebe musím říci, že jednoznačně ano. Film je plný mnoha hezký a náročných filmových akčních záběrů a také mnohem hlubějším lidským vyprávěním o odvaze, trápení, zábavě, kolizích, zoufalství a znovuvstávání těch odvážlivců.
Pro fotografy je to podívaná na prvním místě. Nově jsou ve filmu časosběry, dobře udělané záběry, profi zpracování, akční spoty z motorek, pády, topení kamery ve vodě a blátě. Řemeslo je tam cítit na každém záběru. To se mi líbilo.
Přibáňovi to ale neubralo na autentičnosti, zarputilosti pokračovat v cestě a odhodlání. Ale od něj bych to jako náčelníka expedice čekal, ale dva vozíčkáři, kteří se vydali s nimi... před těmi smekám v hlubokém předklonu. Obstáli i tam, kde by ostaní, bez handicapu, zkolabovali.
Chcete-li mě sledovat na Twitteru, můj profil je tento.
Promítání filmu začíná 17. března 2016 a film má 96 minut.
Film má také i jiný přesah. Dan Přibáň často - i v rozhovorech pro média a na svém profilu na Facebooku - reflektuje ochranu přírody, s jejíž devastací se setkali zejména v Indonézii - pálení původních pralesů kvůli vysazování palem pro palnový olej a také ochranu vzácných druhů outloňů - vzácných druhů opic. Na mé poslední fotoexpedici v Indonézii už byl problém patrný, loni už hořela velká část Sumatry...
Na konci projekce a také mého komentáře na Přibáňův další šílený výlet - který ale nemůžu neobdivovat - musím uznat, že to původní nasazení a tempo udržel. A když k tomu přidal o dost vylepšenou kvalitu fotek a záběrů, posunul to o dost výše.
A jelikož opravdu hodně cestuju, představují pro mě jeho cesty zatím nedostižný fenomén. Film tak doporučuji vidět, a pro fotografy je to podívaná o to lepší.
Jo, a děti tam asi neberte. Je to hodně málo vypípané - tedy po Přibáňovsku, vůbec. Anebo berte, ale s traktoristickými tlumiči hluku.